PORTSKÉ VÍNO

Historie


Na severu dnešního Portugalska se již přes dva tisíce let daří vinné révě. Svědčí o tom skutečnost, že již v prvním stoletní před Kristem se řecký historik Polybius ve svém díle "Země vína" zmiňuje o tom, že jedna "martela" (27 litrů) zdejšího vína se v této části Iberského poloostrova prodává za drachmu.

V době Julia Césara tu římští okupanti zavedli hliněné amfory, v nichž víno zrálo. Jeho kvalita stoupala a pěstování vinné révy se nakonec rozšířilo do té míry, že císař Domician nařídil snížit výměru vinohradů na polovinu, aby nenastal nedostatek jiných zemědělských plodin.

Vinařství tu vzkvétalo i pod nadvládou Vizigótů, přežilo i období Maurů od osmého do dvanáctého století a od roku 1143, kdy se Portugalsko stalo nezávislým královstvím, se o vínu často zmiňují královské dekrety. Od třináctého století se po řece Douro plavily lodě s nákladem vína až na pobřeží Atlantického oceánu, to pak putovalo dál až do vzdáleného Holandska.


Portugalský historik Joao de Barros ve svém spise Geografía v roce 1548 vypočítává kvalitu vín z jednotlivých území po délce řeky Douro, oceňuje kvalitu vín sklízených v kraji Douro a popisuje jejich dopravu po řece do Porta.


Na počátku 17. století vznikla v městě Viana do Castelo, asi osmdesát kilometrů severně od Porta anglická kolonie. Britští obchodníci sem dováželi vlněné látky a jiné zboží a vyváželi zemědělské výrobky a lehké víno, které nazývali "Red Vinho Verde", pěstované na pobřeží. To sice nenalezlo obliby u anglické šlechty, ale o to víc jej spotřebovalo královské námořnictvo, neboť je námořníci pravidelně fasovali jako svou "sailors ration".

Lepší kruhy v Anglii dávaly v té době přednost vínu bordeauxskému. Během poslední třetiny 17. století, v době velké rivality námořních velmocí na severu Vlámy a Brity, vzrostla poptávka po iberských vínech na úkor vín z Bordeaux i jiných francouzských oblastí. Obchodníci se snažili využít situace a pokusili se nahradit bordeauxské svým portugalským "námořnickým" Red Vinho Verde. Zákazníky však nepřesvědčili, nakonec tedy sáhli po aromatičtějších druzích vína z povodí řeky Douro. Z obchodního hlediska to byl ten pravý krok. Měl takový úspěch, že během několika let přesídlilo do přístavu Porto obrovské množství britských obchodníků - nejprve Warre, po něm Croft, pak Quales - Harris, později i Taylor - Fladgate a během pokračující doby i další. V roce 1675 se poprvé v názvu vína vyváženého do Holandska objevuje jeho dnešní jméno "portské".

Pověst však praví, že se toto celkem jednoduché víno skutečně proslavilo až díky dvěma bratřím, synům bohatého britského obchodníka, kteří v roce 1678 dorazili do Porta, aby se blíže seznámili s portugalskými vinohrady. Ubytovali se prý v některém z klášterů na řece Douro a pustili se do ochutnávání místních vín.

Připadala jim poněkud příliš lehká a pokusili se je posílit přidáním portugalské pálenky z vína. Víno takhle obohacené bylo nejen silnější, ale stoupla jeho odolnost vůči změnám teploty a lépe vydrželo dlouhou lodní přepravu. Lépe tedy mohlo přestát zejména transport do Británie, kde vzrůstal kvantitativní objem dovážených portských vín. V roce 1703 dala smlouva z Methuenu diplomatickou pečeť, která schvalovala tento obchod za výměnu práv pro britské textilie na portugalském trhu. Produkce portských vín, podporována stále se zvyšující britskou poptávkou a velice vysokými cenami, se pokusila přizpůsobit novým požadavkům trhu.

Dávka vinného destilátu "dosáž" do vína tak dala vzniknout dnešnímu portskému vínu. Nicméně, stejně jak se to stalo všem významným vínům, aktivní obchodování podněcovalo nárůst falšování těchto vín.

Výsledkem bylo, že přibližně v polovině 18. století, začal vývoz portského vína stagnovat přičemž jeho produkce stále rostla. Ceny spadly velice hluboko a Britové se rozhodli, že už žádna portská vína kupovat nebudou a obvinili portugalské zemědělce z pančování jejich vín.

Markýz Pombal Na to zareagovali významní pěstitelé z povodí Doura, kteří vyžadovali ochranu svých zájmů podáváním petic vládě markýze Pombala (viz. obrázek), s cílem vytvoření Companhia Geral dos Vinhos do Alto Douro. Tato nová instituce byla založena Královskou Chartou z 10. září 1756. Její poslání bylo zaměřeno na zajištění kvality vína, zabránění falšování, vyrovnání výroby a poptávky trhu a stabilizaci cen. Bylo také provedeno první "horské vytyčení hranic oblasti Douro". Hranice vinařského regionu byly určeny 335 patníky nesoucími označení Feitoria, které znamenalo nejlepší kvalitu vín, jedinečnou pro export do Anglie, všeobecně známou jako jemná vína. Tím byl dán koncept registrace vín.

Phyloxeria Během druhé poloviny 19. století, díky souhře řady faktorů, se změnil význam značky vína z oblasti Douro z doby markýze Pombala do dnešní podoby Dourského regionu. Destrukce vinic způsobená oidiem během padesátých let byla následována zpustošením phylloxerou (viz obrázek), která během následujícího desetiletí zničila většinu vinic z vyznačeného sektoru. V roce 1865, nový režim volného obchodu, který se rozšířil na daný region, vedl k jeho otevření. To vyústilo ve velice rychlé rozšíření oblasti horního Doura o území, u kterých se efekt phylloxerie nezdál tak zdrcující.

To bylo následováno novými metodami přípravy země, novými způsoby pěstování vinné révy, výběrem nejlepších regionálních druhů vín na roubování, používáním hnojiv a kontrolou škůdců, což mělo za následek komplexní zdokonalování produkce vín. Koncem století byl dopad phylloxery sotva znatelný díky rozsahu a způsobu reorganizace pěstování vína.

Na sklonku osmdesátých let 19. století, když se vinice pozvolna stávaly přestavěnými a rozšiřujícími se přes původní šíři oblasti, čelilo Douro dalším krizím. Zdálo se, že některé z nich by dokonce mohly napáchat větší škodu, než vinné nemoci, nebo falšování. Na hlavních trzích se objevovala obrovská množství imitací portského vína, například Franch Port, Hamburg Port a Tarragona Port. Tato vína byla prodávána hluboko pod cenou skutečných, autentických portských vín. Tím trh pochopitelně velice utrpěl.

S oslabením obchodu producenti vín chudli a oblast Doura se stala obrazem bídy.

Portugalský diktátor, Joao Franco, poté, co se podruhé dostal k moci 10. března 1907, podepsal dekret, který reguloval produkci, prodej, vývoz a kontrolu portského vína založenou na principech uplatňovaných markýzem Pombalem již o 150 let dříve na obranu jména portského. Vývoz portského vína musel být uskutečněn po řece Douro, nebo z přístavu Leixoes, aby mohl nést označení původu Porto. To již bylo chráněno pouze pro posílená vína z dourského regionu, která obsahovala minimálně 16,5% alkoholu. Odpovědností za ochranu a kontrolu označení o původu byla delegována Cimissao de Viticultura da Regiao do Douro.

Na druhé straně dekret z 27. června téhož roku reguloval obchod s brandy, která se nesměla pálit z dourských vín. Producenti tak byli nuceni kupovat pálenku nezbytnou k posílení vín z jiných vinařských regionů, proti čemuž zahájili násilné protesty. Obrovské rozšíření vyznačeného regionu bylo také předmětem vzrušených debat. Následujícího roku 1908 vláda Admirála Ferreiry do Amaral (dekret z 27. listopadu) utvořila hranice regionu Douro podle farností, což vyústilo v celkovou rozlohu regionu, která je podobná dnešní (zákonný dekret z 26. června 1986) a která se shoduje s dekretem vydaným 10. prosince 1921.

Vývozy ve dvacátých letech rostly naprosto neočekávanou mírou. Vrcholem byly roky 1924 a 1925, kdy bylo dosaženo takového objemu obchodu, který byl překonán pouze na konci sedmdesátých let.

Přes všechny výše zmíněné skutečnosti se však situace v dourských vesnicích zlepšovala jen málo. Zhoršovali ji chudoba a hlad stejně jako daně a růst cen produktů v konečném období monarchie a během první republiky. Politické a sociální nepokoje první čtvrtiny dvacátého století se ukázaly být jednou z nejvzrušenějších období historie Doura, s násilnými demonstracemi, politickými shromážděními, nepokoji, zapalováním vlaků vezoucích brandy z jihu země, útoky na radnice a veřejné úřady. Nový režim, který se dostal k moci vojenským povstáním 28. května 1926 provedl nové změny v organizaci obchodu s portským vínem a v zemědělství v Dourském regionu. Obojí se dostalo pod přísnou státní kontrolu.

V roce 1926 vytvořila vláda celní zónu, tzv. Entreposto, ve Vila Nova de Gaia. Všechny společnosti spojené s obchodem s portským vínem byly nuceny vystavět své sídlo v této zóně, jestliže chtěli nechat svá vína uzrávat ve vlastních sklepech. Prakticky to znamenalo konec přímého obchodu z dourských vinic.

V roce 1932 vládnoucí asociativní režim vytvořil Cech zemědělců (Grémios da Lavoura) sdružující vlastníky půdy, kteří byli hlavami velkých vinařských rodin a měli místo v místních odborových organizacích. Cechy, které byly formovány na úrovni hrabství se časem sdružily do Odborové federace zemědělců z dourského regionu - Casa do Douro, společnosti zodpovědné za ochranu a organizaci produkce. Pozdější nařízení (dekret z 30. dubna 1940) zaručoval této společnosti právo sestavit a vést registr vinic, přidělovat licence pro alkoholizovaná vína producentům, nabízet hroznovou brandy vinařům, dohlížet na výrobu vína ve vyznačeném regionu a vydávat dokumenty, které doprovází veškerá vína do Gaia Entreposto.

Rovněž Cech dopravců portského vína - Grémio dos Exportadores do Vinho do Porto vytvořený v roce 1933 jako společnost pro tento sektor trhu, se snažil vnést pořádek do obchodu.


Aktivity organizací Casa do Douro a Grémio dos Exportadores do Vinho do Porto byly koordinovány Institutem pro portská vína - Instituto do Vinho do Porto, společností vytvořenou ve stejném roce, s mandátem pro studium a propagaci, kontrolu kvality a dopravu produktů.

Registr vinic byl průběžně aktualizován. Každý rok podle oblastí, typu půdy, druhu a stáří vín, Casa do Douro přidělovala licence mezi všechny registrované pěstitele tak, aby produkovali dané množství alkoholizovaného vína, podle jejich klasifikace (od A, nejlepší, až po F), za předem danou cenu. Tento systém se nazývá "benefício".

Sdružení nebo družstva výrobců, která začínala získávat sílu v padesátých letech a počátkem dalšího desetiletí representovala okolo deseti procent celkové produkce všech pěstitelů v regionu.

Tyto formy organizací byly zakázány po Karafiátové revoluci 25. dubna 1974, ačkoli Casa do Douro a Instituto do Vinho do Porto si podrželi své základní zodpovědnosti za ochranu kvality a značky. Naproti tomu Grémio dos Exportadores do Vinho do Porto se přeměnil v Associaçao dos Exportadores do Vinho do Porto a později v Associaçao das Empresas do Vinho do Porto.

Většina dopravců portského vína se spojila a vytvořila profesní skupiny společností. Ve stejné době, tyto větší společnosti masivně investovali do produkce nákupem svých vlastních nemovitostí a vinic a do rekultivace. Na druhé straně od roku 1978 se někteří zemědělci rozhodli vstoupit do obchodního sektoru za účelem přímého prodeje své vlastní produkce a tím se opět vrátil způsob propojení pěstování a prodeje, který byl zrušen v roce 1926. Roku 1986 vznikla Associaçao de Produtores Engarrafadores de Vinho do Porto, zaměřená zejména na prodej portských vín přímo z vinařských usedlostí v oblasti Douro a pod vlastními značkami respektovaných zemědělců.

V roce 1995 byl vymezený region Doura opět reorganizován z institucionálního hlediska. Byla ustanovena interprofesionální společnost Comissao Interprofissional da Regiao do Douro (CIRDD), ve které zemědělci a producenti mají stejný počet zástupců se společným cílem: zavést pořádek a kontrolní mechanismy do výroby a cenové politiky prodeje vín z dané oblasti. Další změny byly zavedené v rámci respektování historických, kulturních a sociálních dědictví a tradicí oblasti pomocí směrnice v rámci nové legislativy pro vyznačený region vyrábějící portské víno. Byly tak ustanoveny dva zvláštní podvýbory, jeden pro označení Porto, čili označení původu a další pro dodržování kvality vín z daného regionu.


Úvodní stránka   Vinařská oblast Douro   Druhy révy   Sklizeň a úprava   Druhy vína  
Zvláštní druhy vína   Vlastnosti   Balení   Podávání   Míšené nápoje   Zdroje informací  



Mail